pátek 25. října 2013

Nepíši

Když život skutečný zaměstnává, není čas na život virtuální.. Taky dobře. Ale pravidelně nakukuji. Co dělá můj oblíbený kruh " blogoznámých" ...Čteme stejné knihy, pečeme podobné moučníky, vytváříme věci na podobné vlně :-)..Příjemné opětovné zjištění, že se  míří k jedincům blízkým.. A vlastně není co dodat.
   Nad něčím se musím usmívat. Nad tím, jak je mi dáváno neustále na vědomí, že " nevíš dne ani hodiny..". Tentokrát v pozitivním slova smyslu. Opětovné uvědomění si, že dlouhodobé plánování je zbytečné ( ono to většinou stejně nevyjde), ne vše, co si přeji, leží na té správné cestě a většina věcí přijde nečekaně, rychle..a bez  mého záměru. Asi bych na svůj věk měla být moudřejší a ne se pořád všemu divit.
V září jsem četla příspěvek od Rosy. O tom, jak teda ten částečný úvazek a dítěti paní na hlídání a v hlavě mi běželo :  "no, ano, jasně, taky jsem po prvním dítěti utíkala do práce v jeho dvou letech.Teď, se čtvrtým teda už ne. Stojím a asi chci ještě chvilku stát. Ale chápu." A za pouhé dva týdny. Hledám paní na hlídání. A řeším, jestli vyvíjet činnost ,o kterou bych před pěti lety velmi stála a teď mi tady " leží pod nosem" a mě se chce i nechce. A s začátkem akademického roku ,pro mě ( a mou kamarádku) spojeném s plánovanou :-) exhibicí prací inspirovaných básní pana B. Reynka Radost a s v hlavě  znějícími slovy Karla Satorii : "..život a čin jedno jsou.." , dávám dohromady přednášky a skáču do vody.

Tak snad to všichni uplaveme..:-)